Nadšenci se zlatýma rukama

GÓROLSKO SWOBODA  10. 12. 2012

Článek z měsíčníku Zwrot o zajímavých lidech z Těšínského Slezska, jejichž vášní jsou tradiční řemesla a ruční umělecká výroba.

img

Byla to nabídka, kterou se neodmítá, a bylo nemyslitelné ji nevyužít. Celých dvanáct hodin jedné krásné soboty 24. března novináři z obou stran řeky Olzy objížděli Těšínské Slezsko – od Těšína, přes Vendryni, Bystřici, Jablunkov, Mosty u Jablunkova, s krátkým výletem do oblasti Horních Kysuc na Slovensku a zpátky přes Jaworzynku, Istebnou, Ustroń do Těšína, aby prezentovali zajímavé lidi, jejichž vášní jsou tradiční řemesla a ruční umělecká výroba. Pořadatelem výpravy Stezkou řemesel a tradičních výrobků byl Zámek Těšín a Regionální muzeum Adama Sikory u Místní skupiny PZKO v Jablunkově.

 

S ředitelkou Zámku Těšín, Ewou Gołębiowskou – vysvětluje počátky spolupráce Leszek Richter ředitel Regionálního muzea – jsme hovořili poprvé na témata spojená s řemesly během akce Miyszani łowiec asi před 6 lety na Stecówce. No a pak bylo Regionální muzeum pokaždé partnerem Zámku během realizace projektů z Fondu mikroprojektů, které se týkaly Stezky tradičních řemesel v Těšínském Slezku a Akademie tradičních řemesel. Regionální muzeum bylo partnerem opravdu rovnoprávným. Pokud se jedná o studijní cestu pro novináře, bylo Regionální muzeum zodpovědné za její část na české straně Těšínského Slezska a v Horních Kysucích.

 

Těšínky

Průzkum řemeslnických dílen jsme začali v Regionálním muzeu těšínských mistrů v Těšíně, o které pečuje Jerzy Wałga. – Řemeslo v Těšíně bylo vždy na velmi vysoké úrovni, a to v evropském měřítku – vysvětluje. – Pracovali zde řemeslníci, o které v jiných částech země byla nouze, např. zlatníci, puškaři, brusiči křišťálů. Základními řemesly v dávných dobách, v souvislosti s rozvojem města, byla tzv. potravinářská řemesla: perníkáři, řezníci atd.

Jerzy Wałga nás vede do své dílny, která oficiálně funguje jako opravna sportovního náčiní, puškařská dílna a opravna historických výrobků. Snažím se věnovat puškařství – říká skromně řemeslník, který nedávno doručil svou těšínku do Kanceláře prezidenta Bronisława Komorowského.

Těšín byl proslulý výrobou malorážních ručních palných zbraní. Těšínka slouží k lovu sedících ptáků. Je zhotovena z hrušňového dřeva, na tři prsty, nestřílelo se z ní z ramene, nýbrž z líce. Černý prach obsahuje velké množství síry, která působí rychlou korozi kovových součástí. – V dnešní době je tak lepší pověsit tuto krásnou zbraň na zdi a vyprávět o ní – směje se puškař. Dokonale zná její stavbu, jelikož všechny části vyrábí sám. Předvádí nám způsob gravírování mosazných částí, gravírování je jednou z nejstarších metod zdobení. Prozatím ve své dílně nemá žáky. – Toto řemeslo by stěží zaručilo obživu – dodává. Sám už je v důchodu.

 

Malba na skle

Antoni Szpyrc bydlí ve Vendryni Záolší, i když pochází z Jablunkova. Už 30 let maluje obrázky na skle a nemůže si stěžovat na nedostatek zájmu. Jeho obrázky můžeme najít v soukromých sbírkách v mnoha zemích světa. Vede nás do své dřevěné chatky v zahradě, v níž má své malé muzeum a v letním období pracovnu. – Tématem mé tvorby na skle – vypravuje – se staly tradice lidové kultury Těšínského Slezska. Hodně maluji dávný Jablunkov podle starých fotografií. Je to tzv. naivní malířství. Chci dále předat něco teplého, klidného, idylického.

Jak to začalo? – Oblíbil jsem si dávné obrázky ve skanzenech – vysvětluje. – Tato technika, oblíbená v 18. století, zanikla v druhé polovině 19. století. Mým prvním obrázkem na skle byla dvojice v jablunkovském kroji. Obrázek se mi tak líbil, že jsem namaloval druhý, třetí, pak jsem je začal předvádět na výstavách. Obrázky na skle mají svou specifickou krásu, vždy si najdou kupce.

Nejdříve se zhotoví kresba na papíře, následně se podkládá pod sklo, tenkým štětečkem se malují obrysy a později se větším vyplňují plochy. Pokud použiji fotografický termín, maluji negativ, protože obrázek se prohlíží obráceně. Lidské postavy mu nečiní problémy, obtížněji se maluje např. městečko. Jeho práce zobrazují také zvyky, které už zanikly.

Vede také hodiny s dětmi, ale prozatím nemá nástupce. Je jediným takovým umělcem v tomto regionu, několik jich je po polské straně. Kromě malování na skle se věnuje také sběratelství a renovaci starého nábytku, mj. renovuje lidové truhly.

 

Tradiční perník

Dagmar Lachmanová pochází z Frýdku-Místku, bydlela také v Ostravě, dnes nás uvítala doma v Bystřici a vede nás do patra do kuchyně, která je zároveň její kanceláří. Vůně perníku se nese celým domem. Zálibu ve zdobení perníku zdědila po mamince. Inspiraci získává z regionálního folkloru, vytváří motivy, po nichž je poptávka a které jí samotné přinášejí radost. Samozřejmě k nim patří sváteční motivy na Boží hod vánoční, Velikonoce, ale také srdce, zvířátka, podkovy, košíčky.

Perníčky peče, zdobí a prodává sama, protože prodávající musí mít náležitý vztah k prodávanému zboží a stánek s perníky musí náležitě vypadat. Udělení certifikátu „Górolsko Swoboda regionální produkt®” vedlo k rozšíření jejího odbytiště a navázání vztahů s kolegy z Polska. Perníky nabízí především na různých akcích v okolí. – Jelikož se jedná o živý region s tradicemi – objasňuje – koná se zde velké množství folkloristických akcí, na nichž lidé vyhledávají dávné řemeslné výrobky a pečivo, nemusím cestovat po celé zemi.

Jak dlouho trvá ozdobení perníčku ve tvaru velikonočního vajíčka? – Nepracuji se stopkami – směje se Lachmanová, načež zdobí perník, abychom mohli sami zjistit, jak dlouho jí to trvá. Nikdo jí nepomáhá, pokud intenzivně pracuje po celý den, dokáže upéct a ozdobit 8 – 9 plechů po 24 kusech perníčků. Používá pouze přírodní ingredience. Med je konzervačním prostředkem, a tak je spotřební lhůta na její výrobky jeden rok. Ke zdobení používá cukrovou polevu bílé a jemně růžové barvy. Chemická barviva tady nenajdeme, růžovou barvu získává přidáním šťávy z červené řepy.

 

Vůně dřeva

V Jablunkově přijíždíme nejdřív k Domu PZKO, kde nás vítá Leszek Richter. Hovoří o letošním jubileu 65 let PZKO, zve novináře na Gorolski Święto. Vypravuje o dějinách sídla jablunkovských členů PZKO. Opravený objekt plní v současné době úlohu jablunkovského domu kultury.

Ve velkém sále na nás čekají tři místní řezbáři, dva z nich jsou současně i hudebníky. Jan Czepiec vypravuje o trombitě, pomocí níž se kdysi dorozumívali, Gorale v horách. Vtipně ji přirovnává k mobilnímu telefonu. Ukazuje, jak je potřeba složit ústa, aby se na ní dalo hrát. Kromě trombit vyrábí také sochy ze samorostů a věnuje se výrobě předmětů z kořenů stromů.

Otmar Kantor tvoří dřevořezby - figurální, plastiky, misky, hračky pro děti. V loňském roce získal během IX. mezinárodní soutěže tradičních hraček pořádané Regionálním kulturním střediskem v Bielsku-Białé II. cenu v kategorii tradiční lidová hračka. Jak se ukáže kvečeru, v Ustroni se seznámíme s dalším laureátem této soutěže. Inspiraci pro své sochy hledá Kantor v minulosti Těšínského Slezska. Pracuje především s lipovým dřevem. Jeho výrobky nesou značku Górolsko Swoboda regionální produkt. Je také jedním z mála, který ovládá hru na gajdách.

Značku „Górolsko Swoboda regionální produkt®” nesou také výrobky Stanislava Baselidese. Věnuje se opracovávání samorostů z kořenů stromů, ruční výrobě ozdobných holí z místních dřevin s motivy zvířat z beskydských lesů, rostlin a horské přírody. Je samouk. Výroba jedné hole mu zabere dva týdny. Obdivujeme, jak na kmenech z menších stromů s větvemi uřezanými trochu dále od kmene, vznikají lehce rozeznatelné hlavy zvířat, divočáků, jelenů, ptáků atd.

 

Hliněné nádoby

V Jablunkově navštěvujeme ještě keramickou dílnu patřící Ivoně Janštové. Umělkyně je absolventkou Školy uměleckých řemesel v Brně. Keramikou se zabývá 20 let s přestávkami pro narození tří dětí. Půl roku se snaží keramikou živit. Velký zájem je o její formy na bábovky a jiné formy k pečení, misky, džbánky, poháry atp. Také její výrobky se mohou od loňského roku chlubit značkou „Górolsko Swoboda regionální produkt®”, která jí, jak říká Janštová, otevřela dveře k novým kontaktům a ke specifickým akcím s tradičními řemesly.

Hlínu si dováží z Moravy. Své výrobky nabízí pod společným názvem jablunkovská keramika, i když tradiční keramika z Jablunkovska je červená. Výrobky z místní hlíny po vypálení získávají charakteristické červené zbarvení. Hrnčířka vyrábí své nádoby na hrnčířském kruhu, rukou jim volně dává různé tvary. Vypaluje je v noci po dobu asi 8 hodin při teplotě 900 – 1000 stupňů, druhé vypalování s glazurou probíhá při teplotě 1240 stupňů a trvá 8 – 10 hodin. Nádoby zkrášluje přírodními motivy, nechává se inspirovat také goralskými tradicemi.

 

Kožené nejenom goralské krojové doplňky

Naší poslední zastávkou na české straně Těšínského Slezska je dílna v Mostech u Jablunkova. Garáže nad mosteckou školou a bytovými domy zde mají patra a na jednom z nich v malé dílně zhotovuje kožené výrobky Karol Kufa. Je samouk. Začalo to tak – vypráví – že když jsem začátkem 80. let tančil v souboru Górole, a tehdy chyběly součásti ke krojům, zkoušeli jsme je sami vyrábět.

Dnes zhotovuje krpce, opasky, tzv. ovčácké pásy a brašny, pouzdra na vizitky a jiné předměty v závislosti na objednávce. Kupují je soubory, ale také soukromé osoby, které chtějí doplnit lidový kroj. – Prožíváme folklorní „obrození”, zájem je veliký – vysvětluje. Tvoření z kůže je jeho koníčkem.

Kdysi bylo obtížné získat kůži, dnes se jednoduše odešle objednávka do koželužny. Opasek je schopen zhotovit během 2 hodin. Inspiruje se motivy z tohoto regionu. Ozdoby vytlačuje za mokra. – Nesmím se splést – říká – protože pak mohu výrobek vyhodit a vzor se nedá předem nakreslit.

 

Drátenické tradice

Z Mostů míříme na Slovensko směrem k Čadci. Tady v malebném okolí bydlí a tvoří Róbert Hozák. – On a drát jsou jedna bytost – vysvětluje cestou náš průvodce po tomto regionu, Leszek Richter. – Jeho prapradědeček emigroval do Petrohradu a na začátku XX. století měl v Rusku největší manufakturu na výrobu drátěných předmětů.

Róbert Hozák vyrábí užitkové předměty z černého i pozinkovaného drátu. Dnes je to už jeho povolání. – Většina dráteníků vyrábí dnes bižuterii, málokdo zhotovuje misky a košíky, proto spíše nemám konkurenci, a tak se mé výrobky dobře prodávají. – vysvětluje. Trochu mu pomáhají otec penzista a bratranec. Pokračuje v tradici předků, také pokud se jedná o původní motivy, ale sám rovněž přidává něco od sebe, vymýšlí nové vzory. Snaží se také, pokud je to možné, uskutečňovat nápady zákazníků. Vyrábí košíky, misky, věšáky, křížky, prstýnky, oplétá drátem keramiku. Pro výše jmenované výrobky je držitelem certifikátu „Górolsko Swoboda regionální produkt®”.

Miska vzniká během 5 – 8 hodin. Předvádí, jakým způsobem vyrábí z drátu podstavec, který potom spájí, a vyplétá dále, až vznikne miska. Během skoro celého výrobního cyklu se jedná o ruční práci. Své výrobky pak odveze do galvanovny, aby nerezivěly. – Kdysi takové technologie neexistovaly – vypráví – drátenicí leštili své výrobky hadříkem smáčeným ve stolním oleji. Dnes je možné výrobky pozlatit, postříbřit, sám používám chromování nebo niklování. K barvení do černa slouží komaxit, prášková barva, která se v elektrostatickém poli přichytí na drát a pak k němu v peci při teplotě 120 stupňů přilne natrvalo.

 

Řemesla z oblasti Istebné, Jaworzynky a Koniakowa

V regionálním muzeu Na Grapie v Jaworzynce je vystavena umělecká rukodělná výroba, která ještě dnes vzniká v tomto regionu. Mohli jsme si tam popovídat s pěti řemeslníky.

Jan Zogata plete košíky a vázy ze smrkového kořene, v poslední době se začal také věnovat řezbářství. Košíky kdysi nacházely uplatnění v hospodářství, přenášelo se v nich např. brambory, jablka, v menších vejce. – Je obtížné získat smrkový kořen – říká umělec. – Kdysi uměl takové košíky plést každý druhý goral, byly více keprové, ale trvalé a funkční. Dnes je třeba košíky více vyhladit, protože se vesměs používají pro dekorační účely.

Józef Rucki z Jaworzynky šije krpce z hovězí kůže. Kdysi to dělal jeho dědeček. Jsou to jednoduché krpce bez ozdob, jelikož je v tomto regionu taková tradice. Řemeslník zdůrazňuje, že je třeba odlišit jeho ruční práci na konkrétní chodidlo od tovární výroby. Také se mu nelíbí, že se dnes často ke goralskému kroji nosí např. sportovní obuv. Kroj musí tvořit celek.

Maria Motyka z Jaworzynky je vyšívačkou. V loňském roce se stala laureátkou soutěže uspořádané Regionálním kulturním střediskem v Bielsku-Białé, byla nejlepší z 16 vyšívaček. Šitím se zabývá vlastně od dětství, její maminka byla také vyšívačkou. Používá beskydský křížkový steh. Převážně jsou to vzory květin na košilích a kabátcích, inspirace převzaté z přírody. Každý vzor má nějaký název. Mezi tradiční vzory patří hrozny, zvonečky, lilie, růže. Používají se tři barvy: červená, bordó a černá.

Umělkyně předvádí, jak na plátně vzniká výšivka. – Když se vyšívá látka z drobných nití, je třeba je počítat, nahoru i do strany – vysvětluje. Chyba znamená párání, chybné vpichy na větším kousku vedou k vyhození látky s výšivkou a je třeba začít práci znovu. Výšivka na jednu pánskou košili se dělá déle než týden. Tuto práci se nedá uspíšit, protože bolí ruce, záda, oči. Člověk musí být trpělivý a určitě to není práce, jež by se vyplatila. Nejčastěji se vyšívání věnuji po večerech a v zimě, neboť je třeba také pracovat kolem hospodářství.

Janina Kukuczka z Koniakowa šije tradiční goralské kroje, mj. mužskou guni ze sukna z černých ovcí, kterou se nosí na ramenou, když je chladnější počasí. Vujki (výzdoba guně ze zbarvené vlněné příze) se splétají ručně na vozíku, pak sešívají na takovém pásku – vysvětluje. Předvádí 7 barev vujek zdobících guni. Výuka šití kroje spočívala mj. v tom, že se páraly staré kroje, abychom zjistili, jak byly sešívané. Všechno se dělá ručně.

Goralské kroje kupují lidové soubory. Mnoho zakázek přichází ze zahraničí, často od lidí, kteří emigrovali z Polska. Mnoho zákazníků je z české části Těšínského Slezska, z Jablunkova, Třince, Českého Těšína, často přinášejí staré těšínské kroje k renovaci. – Vždy je chválím, že si tak cení svůj kroj – shrnuje Janina Kukuczka, jež také vlastní certifikát „Górolsko Swoboda regionální produkt®”.

 

Domácí chutě

V plánovaném programu cesty se nacházela položka pečení chleba a opravdu jsme si prohlédli půvabné zákoutí s altánkem a chlebovou pecí v zahradě u Renaty a Władysława Bieleszů v Istebné Na Połomiu. Ale museli jsme se tam prodírat sněhem, a tak se od pečení chleba venku upustilo. V jídelně agroturistického hospodářství na nás čekaly hotové bochníky upečené domácím způsobem a také chutný oběd i jiné pamlsky v podobě domácích sýrů, mas, medu, hub, sladkého pečiva, bylinného čaje atd., ještě dlouho bychom mohli vyjmenovávat.

Renata Bielesz se zabývá regionální kuchyní a vytvářením, čehož jsme byli svědky, přátelské, rodinné atmosféry. Do té míry, že se nikomu odtamtud nechce odjíždět. Její muž je truhlářem, zabývá se renovací starého nábytku, vybavil tedy dům včetně pokojů pro hosty dřevěným nábytkem. Nový vyrobil sám, starému vdechl nový život. Prohlédli jsme si prostorné apartmány, v nichž se nevtíravě a jemně pojí půvab starého venkovského stavení s požadavky moderních několika hvězdičkových hotelů.

 

Stavitel gajd

V Istebné navštěvujeme ještě Zbigniewa Wałacha, hudebníka a stavitele tradičních hudebních nástrojů jakými jsou např. slezské gajdy, gusle, píšťalky, housle, zakladatele goralské kapely Wałasi. – Své kořeny mám ve Slezských Beskydech v Istebné už po mnoho generací – vypráví – dědeček Jan Wałach byl malířem, strýcové byli také velkými folkloristy a i já jsem se už jako mladík rozhodl této zálibě věnovat. Začal jsem stavět nástroje, hrát a tak je tomu už 30 let. Vychoval jsem mnoho žáků, vzniklo mnoho nových souborů a kapel.

Hraje na píšťalkách, které sám vyrobil. Vypravuje o gajdách, jejichž jediným stavitelem v dnešní době je. – Je to trochu nevděčný nástroj – říká. – Je z přírodních materiálů, na které působí vlhkost, takže hudebník, jenž na ně hraje, si je musí umět naladit, musí si být vědom toho, jak se nástroj chová ve vlhkém a jak v teplém prostředí. Abyste mohli hrát, musíte mít správné nadšení.

Kdysi se tento nástroj vyráběl z tisového dřeva, je to tvrdé dřevo mahagonové barvy, které má velmi pěkný zvuk. Na pozadí tohoto dřeva se krásně vyjímají cínové inkrustace. V současnosti jsou tisy chráněné. Velmi dobré je dřevo ze slivoně, hrušně, musí schnout nejméně 10 let. Spojovací prsteny jsou zhotoveny ze stříbra. Aby nástroj hrál, potřebuje dymlok (dmýchadlo), kterým se pumpuje vzduch. Zásobníkem je domácím způsobem vyčiněná kozí kůže. Zapotřebí jsou také rohy. Ke spojování rohů s dřevěnými součástmi slouží mosaz. U kováře je třeba vyrobit úchytku, potřebná je telecí kůže, hřebíky, cín. A po shromáždění všech materiálů trvá práce tak 3 – 4 hodiny denně po dobu měsíce a půl.

 

Kostěná srdce

Když k večeru dojíždíme do Ustroně, je už úplná tma a tím příšerněji vyznívají vtipy o kostech z tchyně. – Tchyně je celá a zdravá – vítá nás s úsměvem Andrzej Malec a vede nás do své dílny, v níž vznikají ozdobné a užitkové předměty z hovězích kostí. – je to přírodní materiál, který běžně podléhá zužitkování – vypravujemy jim dáváme druhý život. Vyrábíme pouze z hovězích kostí, a to proto, že jsou to kosti velké a my musíme mít nějakou opakovatelnost tvarů, a proto, že je hezká. Kost není objevným materiálem, používá se tak dlouho, jak dlouho existuje lidstvo. Ovšem otázka využití kostí a předvedení toho, co z nich lze vyrobit, je současnější formou.

Kost je kulatá, není mělká, přesto umělec vyrábí také destičky ke klávesnici, které musí mít příslušné rozměry. Jednodušší je to u bižuterie a užitkové galanterie, tady může být každý kus trochu jiný. V našem sortimentu najdete velké a malé přívěsky, náramky, klipsy, náušnice, korály, knoflíky, nože na máslo, lžíce na obouvání, kroužky na ubrousky, kancelářské sety atd., dokonce i domino.

Výrobky z kostí získaly značku „Górolsko Swoboda regionální produkt®”. V loňském roce v soutěži pořádané Regionálním kulturním střediskem v Bielsku-Białé získala Malcowa dílna II. cenu v kategorii současná hračka. – Pracuji s kostmi 30 let, takže jsem už v takovém věku, že bych měl něco předvést – žertuje řemeslník.

Kost je možné vrtat, brousit, řezat, je savá, a tak je možné ji barvit a pak vyleštit. Ale je to netypický materiál a zpracovávat ho se musí každý teprve naučit. A sám začal tím, že když se chtěl zalíbit své dívce, zkoušel pro ni vyrobit přívěsky. – A pak to skončilo tak – směje se – že jsme se rozešli a kosti zůstaly.

 

Akademie tradičního řemesla

Projekt Akademie tradičního řemesla. Rozvoj nabídky cestovního ruchu Euroregionu Těšínského Slezska se snaží zachránit před zapomenutím staré řemeslné technologie a prezentovat tradiční rukodílo v překvapivě nových rolích. Je pokračováním Polsko-české akademie zanikajících profesí. Byla „vymezena” Stezka tradic, která navazuje na Stezku tradičních řemesel, jež usnadňuje přístup k neobvyklým místům a lidem, kteří se zabývají výrobou produktů podle starých postupů. Skvělou příležitostí jak se naučit řemeslům přímo od mistrů jsou workshopy pořádané v rámci Akademie tradičních řemesel. Projekt je částečně financován z prostředků Evropské unie v rámci Fondu mikroprojektů Operačního programu přeshraniční spolupráce Česká republika – Polská republika 2007 – 2013.

 

Zdroj: měsíčník „Zwrot”; www.zwrot.cz

Text a foto: CZESŁAWA RUDNIK

Wybierz region

mapa regionů

Kam dál

Odběr novinek

Chcete od nás pravidelně dostávat novinky, pozvánky na chystané akce nebo inspirující příběhy a rozhovory? Stačí se přihlásit.

Partneři

Smartemailing

Smartemailing

Webdesign: 2123design s.r.o. Redakční systém: Kinet s.r.o.